Je nádhernej veèer,
tak zaèínám psát
a víno mi dodalo sil.
Bùh mi byl svìdkem,
když mìl jsem tì rád,
to tenkrát snad ještì byl.

Tvý dopisy všechny
jsem tísíckrát èet,
v nich stálo jak v tvým klínu spím.
Však s posledním volnem se roztøíštil svìt,
v nìmž nikdy tì neopustím.
Pak u vlaku ty, cizí žena,
Promiò mi, že jsem ti lhal,
ještì teï slyším tì toužebnì sténat,
tu tvoji fotku jsem roztrhal.

Už nepøídu nikdy tou pìšinou k vám,
víš já jsem teï tady, ty tam.
U díry v blátì se sám sebe ptám
a sám si i odpovídám.

Proè u vlaku jste stály, na mì
jste se smály, ty a moje máma
starší cizí dáma,
dìtskej pokoj k smíchu,
poveèeøím v tichu, rozhovory váznou
vždy? mám duši prázdnou.
Vzpomínky jen bolí a? už na cokoliv,
ztracenej je klíè, už abych byl pryè.
Zpátky se chci vrátit, ne se tady ztratit,
fronta zpátky láká domov pro vojáka.

Když zemì je rozrytá polibky dìl
a hvízdání protíná vzduch.
Píše ti kacíø, co do pekla chtìl,
pro mámení barevnejch stuh.
Pro tenhle okamžik nemùžu lhát
a utíkat jak malej kluk.
A? jinej zabuší u vašich vrat,
mì uhranul polnice zvuk.

Když zatroubí nám k boji,
tak to za to stojí.
Nenávist je láska, kolem zemì praská.
Plameny se mají, když si s náma hrají.
Pak nastane klid a my snad mùžem jít.
Každej do svý díry, bez boha a víry,
z ušlápnutejch brancù zbyla banda kancù.
Tak se teda mìj a nìco si pøej,
než se nebe zøítí a tak skonèí žití.

A tak posílám ti pozdrav z fronty,
oheò už pøestává høát.
Víno je silný
a teplouèký støílny pøijmou mì s láskou,
až odejdu spát.