Ten dvanacterak zmizel w housti,
   tez soudruhy swe newidim
   at odwaha me neopousti
   toz na roh lesni zatroubim:
     Jen ozwena mi z hloubi zni
   a pode mnou muj or,
   to newesela wecerni
   jest wskutku spolecnost!
     A ke wsemu jeste do jamy
   ja se swym konem pad,
   tu sted
   ze nezlamal jsem waz.
     Ted probouzim se z mrakot tezkych,
   smrti o wlas unikam,
   kdys tu nahle z hlubin lesnich
   kraci diwka spanila, cha cha cha...
     Powez mi jen, ze nejsi sen;
   newim, zda spim ci bdim?
   Preludem tim tak okouzlen;
   cozpak se w raji nachazim?
     I kdyby smrti dech me obesel
   i zkratil ziti hned,
   skwost krasnejsi bych nenasel
   na swete tisic let